Jednou za čas se setkám s člověkem, který konzumuje konspirace a propagandu ze všech stran. Zdroj není podstatný, ať už se jedná o Facebook, Instagram nebo řetězový e-mail… Jako by tito lidé nedokázali pochopit nic jiného než jejich uzavřený svět, v němž se každá nová informace okamžitě třídí podle toho, zda potvrzuje předem daný příběh.
Protože se většinu času pohybuji mezi lidmi akademicky zdatnými, je takové setkání návratem do reality. Jakousi pomyslnou fackou, že realitu opravdu pravda nezajímá. Neustále se opakují tytéž motivy: „západní elity“, „Pizzagate“, „obchod s orgány“, „ilumináti“… Diskuse je téměř nemožná. Jakékoli malé přitakání je interpretováno jako stoprocentní souhlas; jakýkoliv nesouhlas jako důkaz nepřátelství.
Často mě udivuje, jak je toto vůbec možné. Jak je možné, že se to děje v takovém měřítku? Ale odpověď je celkem jednoduchá a na tomto webu až několikrát popsaná. Jedná se o rychlé intuitivní myšlení systému 1, které je náchylné k systematickým omylům [1].
Dobrá, tak víme, co se děje, ale proč? Ale na odpověď nemusíme dlouho čekat. Je to evolučně úsporné, energeticky nenáročné, a navíc máme tendenci vyhodnocovat informace tak, aby chránily naše ego [2]. Víra v konspirace souvisí spíše s potřebou jistoty, kontroly a s pocitem ohrožení. V nejistém světě poskytuje konspirační narativ jednoduchý rámec: svět je zlý, ale srozumitelný. [4]
Fajn… tak víme co se děje a proč, ale to přece nic neznamená, je možnost to přec změnit! Ale i tato myšlenka byla několikrát vyvrácena, protože jak jsme psali v předchozích článcích, není možné někoho změnit bez jeho vnitřní připravenosti. Naopak se ještě více utvrzuje ve stupiditě. [3] Všechno už bylo dokázáno.
Jsou tedy tito lidé „nemocní“? Ne, spíše reagují způsobem, který je z hlediska evoluce pochopitelný a dokonce vynucený. Lidský mozek je nastaven na hledání vzorců a agentů a je lepší detekovat hrozbu falešnou než přehlédnout tu skutečnou.
Někdy mě napadne nepříjemná otázka: nejsme „nemocní“ my, kdo trváme na pomalém, analytickém myšlení? Vždyť se vyčerpáváme v nekonečných debatách s lidmi, kteří o debatu nestojí. Jenže rezignace by znamenala opustit normu, na níž stojí věda i svoboda: že tvrzení má být podloženo důkazy a že omyl je příležitost k opravě.
Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky. V oblasti veřejné debaty sledujeme tentýž vzorec. Každý rok nové články, nové studie, nové apely na kritické myšlení… A stále se opakují stejné narativy. Protože morální a politické postoje jsou zakořeněny především v intuitivních reakcích a racionalita často jen dodatečně hledá ospravedlnění [5].
Ano, existují i „řešení“, která by byla rychlá a účinná – cenzura, represe, umlčování. A právě proto jsou nepřijatelná, protože morální hranice jsou podmínkou, aby obrana pravdy sama nezdegenerovala v autoritářství.
Tento text je přiznáním frustrace. Frustrace nad situací, kdy někdo opakovaně naráží hlavou do zdi, stěžuje si na bolest a každého, kdo upozorní na příčinu, obviní ze spiknutí. A pak má tu neskutečnou drzost se ptát: „Proč?“
Těm, kdo setrvávají v uzavřených příbězích, už nemohu apelovat jinak, než přes empatii: Prosím přestaňte, je to trapné.
[1] Kahneman, D. (2011). Thinking, fast and slow. Farrar, Straus and Giroux.
[2] Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498. https://doi.org/10.1037/0033-2909.108.3.480
[3] Prochaska, J. O., & DiClemente, C. C. (1983). Stages and processes of self-change of smoking: Toward an integrative model of change. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 51(3), 390–395. https://doi.org/10.1037/0022-006X.51.3.390
[4] Lantian, A., Muller, D., Nurra, C., & Douglas, K. M. (2017). “I know things they don’t know!”: The role of need for uniqueness in belief in conspiracy theories. Social Psychology, 48(3), 160–173. https://doi.org/10.1027/1864-9335/a000306
[5] HAIDT, Jonathan. The righteous mind : why good people are divided by politics and religion. London : Penguin Books, 2013. ISBN 978-0-141-03916-9.
You are not authorised to post comments.