Jednou za čas se setkám s člověkem, který konzumuje konspirace a propagandu ze všech stran. Zdroj není podstatný, ať už se jedná o Facebook, Instagram nebo řetězový e-mail… Jako by tito lidé nedokázali pochopit nic jiného než jejich uzavřený svět, v němž se každá nová informace okamžitě třídí podle toho, zda potvrzuje předem daný příběh.
Protože se většinu času pohybuji mezi lidmi akademicky zdatnými, je takové setkání návratem do reality. Jakousi pomyslnou fackou, že realitu opravdu pravda nezajímá. Neustále se opakují tytéž motivy: „západní elity“, „Pizzagate“, „obchod s orgány“, „ilumináti“… Diskuse je téměř nemožná. Jakékoli malé přitakání je interpretováno jako stoprocentní souhlas; jakýkoliv nesouhlas jako důkaz nepřátelství.
Často mě udivuje, jak je toto vůbec možné. Jak je možné, že se to děje v takovém měřítku? Ale odpověď je celkem jednoduchá a na tomto webu až několikrát popsaná. Jedná se o rychlé intuitivní myšlení systému 1, které je náchylné k systematickým omylům [1].
Dobrá, tak víme, co se děje, ale proč? Ale na odpověď nemusíme dlouho čekat. Je to evolučně úsporné, energeticky nenáročné, a navíc máme tendenci vyhodnocovat informace tak, aby chránili naše ego [2]. Víra v konspirace souvisí spíše s potřebou jistoty, kontroly a s pocitem ohrožení. V nejistém světě poskytuje konspirační narativ jednoduchý rámec: svět je zlý, ale srozumitelný. [4]
Fajn… tak víme co se děje a proč, ale to přece nic neznamená, je možnost to přec změnit! Ale i tato myšlenka byla několikrát vyvrácena, protože jak jsme psali v předchozích článcích, není možné někoho změnit bez jeho vnitřní připravenosti. Naopak se ještě více utvrzuje ve stupiditě. [3] Všechno už bylo dokázáno.
Jsou tedy tito lidé „nemocní“? Ne, spíše reagují způsobem, který je z hlediska evoluce pochopitelný a dokonce vynucený. Lidský mozek je nastaven na hledání vzorců a agentů a je lepší falešně detekovat hrozbu než přehlédnout skutečnou.
Někdy mě napadne nepříjemná otázka: nejsme „nemocní“ my, kdo trváme na pomalém, analytickém myšlení? Vždyť se vyčerpáváme v nekonečných debatách s lidmi, kteří o debatu nestojí. Jenže rezignace by znamenala opustit normu, na níž stojí věda i svoboda: že tvrzení má být podloženo důkazy a že omyl je příležitost k opravě.
Definice šílenství je dělat stejnou věc znovu a znovu a očekávat jiné výsledky. V oblasti veřejné debaty sledujeme tentýž vzorec. Každý rok nové články, nové studie, nové apely na kritické myšlení… A stále se opakují stejné narativy. Protože morální a politické postoje jsou zakořeněny především v intuitivních reakcích a racionalita často jen dodatečně hledá ospravedlnění [5].
Ano, existují i „řešení“, která by byla rychlá a účinná – cenzura, represe, umlčování. A právě proto jsou nepřijatelná, protože morální hranice jsou podmínkou, aby obrana pravdy sama nezdegenerovala v autoritářství.
Tento text je přiznáním frustrace. Frustrace nad situací, kdy někdo opakovaně naráží hlavou do zdi, stěžuje si na bolest a každého, kdo upozorní na příčinu, obviní ze spiknutí. A pak má tu neskutečnou drzost se ptát: „Proč?“
Těm, kdo setrvávají v uzavřených příbězích, už nemohu apelovat jinak, než přes empatii: Prosím přestaňte, je to trapné.
[1] Kahneman, D. (2011). Thinking, fast and slow. Farrar, Straus and Giroux.
[2] Kunda, Z. (1990). The case for motivated reasoning. Psychological Bulletin, 108(3), 480–498. https://doi.org/10.1037/0033-2909.108.3.480
[3] Prochaska, J. O., & DiClemente, C. C. (1983). Stages and processes of self-change of smoking: Toward an integrative model of change. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 51(3), 390–395. https://doi.org/10.1037/0022-006X.51.3.390
[4] Lantian, A., Muller, D., Nurra, C., & Douglas, K. M. (2017). “I know things they don’t know!”: The role of need for uniqueness in belief in conspiracy theories. Social Psychology, 48(3), 160–173. https://doi.org/10.1027/1864-9335/a000306
[5] HAIDT, Jonathan. The righteous mind : why good people are divided by politics and religion. London : Penguin Books, 2013. ISBN 978-0-141-03916-9.
Stupiditu sice neumíme měřit, ale existují jisté indicie, které napovídají, že pravděpodobně jednáme se stupidní osobou. Pojďme se podívat, jak následující osobnostní rysy korelují se stupiditou a proč. V tomto článku se pokusím nabídnout praktický návod, jak identifikovat osoby se sklony k stupiditě v běžném životě. Kteří lidé tedy inklinují ke stupiditě?
„Eh… tenhle článek je jak od libtarda ze Seznamu.“ A jinde: „Víte, proč zas dávají Pelíšky? To je propaganda.“ Takové věty mají dokazovat, že politika je prý všude. Dokument v televizi a hned výklad: „Zase se ohýbá historie, je to schválně.“ Video na internetu, kde je zmínka o orientaci: „NE! Můj youtuber mluví levičácky. Co bude dál? Ženy mi snad budou rovny?!“
Jin a jang stupidity je dvojice článků, které jsou vzájemně opačné, ale doplňují se. Jedná se o dvojici textů: jeden o lidech, s nimiž „nejde hnout“ a druhý (tento) o opačném pólu: o lidech, kteří myslí příliš.
Jin a jang stupidity je dvojice článků, které jsou vzájemně opačné, ale doplňují se. Jedná se o dvojici textů: jeden o mentálním přetížení člověka, který myslí příliš, a druhý (tento) o opačném pólu: o lidech, s nimiž „nejde hnout“.
Poznámka autora: Následující text je psán jako satira opakujících se vzorců stupidního chování. Myšlenky jsou záměrně vyhnány do extrému. Přiznávám, že do jedné postavy vkládám více negativních rysů, které se se stupiditou často pojí, i když spolu nemusí nutně vždy kauzálně souviset. Smyslem je komediální zkratka, nikoli psychologická diagnóza.
V tyto sváteční dny nesmíme zapomínat, že Vánoce jsou pod útokem zlých satanistů, kteří chtějí zničit naše tradice, vzít nám děti a pomocí iluminátů z jejich krve vyrábět omlazovací elixíry. Nenechte si to líbit. Bojujte.