Překlad slavného textu Dietricha Bonhoffera "Von der Dummheit" - dopis z vězení z roku 1943. Německý originál zde.
Stupidita je nebezpečnějším nepřítelem dobra než zloba. Proti zlu se dá protestovat, lze je odhalit, a v krajním případě mu zabránit i silou. Zlo v sobě vždy nese zárodek vlastního rozkladu, protože v člověku zanechává alespoň pocit neklidu. Proti stupiditě jsme však bezbranní. Ani protesty, ani síla zde nic nezmohou; rozum nezabírá; skutečnosti, které odporují vlastním předsudkům, prostě není třeba brát vážně – v takových chvílích se hlupák dokonce stává „kritickým“ – a pokud jsou fakta nepopiratelná, jednoduše se odmávnou jako bezvýznamné jednotlivosti.
Hlupák je na rozdíl od zlého člověka dokonale spokojen sám se sebou; ba co víc, stává se nebezpečným, protože se snadno podráždí a přechází do útoku. Proto je třeba s hloupým člověkem zacházet s větší opatrností než se zlým. Nikdy už se nebudeme snažit hlupáka přesvědčovat rozumem – je to nesmyslné a nebezpečné.
Chceme-li vědět, jak se stupiditou bojovat, musíme se pokusit porozumět její podstatě. Je jisté, že nejde o vadu intelektu, nýbrž o nedostatek lidskosti. Existují lidé mimořádně bystrého ducha, kteří jsou přesto hloupí, a naopak lidé intelektuálně těžkopádní, kteří rozhodně hloupí nejsou. Toto zjištění nás často překvapí v určitých situacích. Získáváme přitom dojem, že hloupost není vrozenou vadou, nýbrž že za určitých okolností se lidé stávají hloupými, nebo že to sami dovolují.
Dále pozorujeme, že lidé, kteří žijí uzavřeně a osaměle, tento nedostatek vykazují méně často než ti, kteří tíhnou ke společnosti nebo jsou k ní donuceni. Zdá se tedy, že stupidita je spíše sociologickým než psychologickým problémem – zvláštní formou působení dějinných okolností na člověka, psychologickým průvodním jevem určitých vnějších poměrů. Při bližším pohledu se ukazuje, že každý silný vzestup moci, ať už politické nebo náboženské, postihuje velkou část lidí stupiditou. Zdá se, že jde téměř o sociálně-psychologický zákon: moc jednoho potřebuje stupiditu druhého.
Neděje se to tak, že by určité – například rozumové – schopnosti člověka náhle ochably nebo zanikly, nýbrž tak, že pod ohromujícím dojmem mocenské expanze je člověk zbaven své vnitřní samostatnosti a – více či méně vědomě – se vzdává snahy vytvářet si vlastní postoj k novým životním okolnostem. To, že je hlupák často umíněný, nesmí zakrývat fakt, že není samostatný. Člověk to přímo cítí v rozhovoru s ním – že nemluví s osobou, ale s hesly, frázemi a slogany, které nad ním získaly moc. Je začarován, zaslepen, zneužit a zmrzačen ve své vlastní podstatě. Takto proměněn v bezduchý nástroj bude schopen jakéhokoli zla a zároveň neschopen rozpoznat, že jde o zlo. Zde se skrývá nebezpečí ďábelského zneužití, které může člověka navždy zničit.
Je přitom zcela zřejmé, že stupiditu nelze překonat aktem poučování, ale jedině aktem osvobození. Musíme se smířit s tím, že skutečné vnitřní osvobození je ve většině případů možné teprve tehdy, když mu předchází osvobození vnější; do té doby se musíme vzdát všech pokusů hlupáka přesvědčovat.Tento stav vysvětluje i to, proč se v takových situacích marně snažíme zjistit, co si „lid“ doopravdy myslí, a proč je tato otázka pro odpovědně myslícího a jednajícího člověka v daných poměrech bezpředmětná. Biblické slovo, že „bázeň před Bohem je počátkem moudrosti“, znamená, že vnitřní osvobození člověka k odpovědnému životu před Bohem je jedinou skutečnou cestou k překonání stupidity.
Tyto úvahy o stupiditě však přinášejí i jistou útěchu, protože nám výslovně zakazují považovat většinu lidí za stupidní za všech okolností.
Nakonec vždy záleží na tom, zda ti, kdo mají moc, spoléhají u lidí spíše na stupiditu, anebo na jejich vnitřní samostatnost a moudrost.
Poznámka: slovo Dummheit je přeloženo jako stupidita, slovo Dumme jako hlupák, aby byla zachována konzistence termínů a srozumitelnost textu
You are not authorised to post comments.