Na své první setkání se stupidologií si už bohužel přesně nevzpomínám. Určitě jsem kdysi na přelomu milénia četl Cipollovy zákony stupidity, které kdosi přeložil a publikoval na Britských listech. Také jsem kdysi četl některé z prvních vydání Vzpoury deprivantů od Františka Koukolíka, kde je stupiditě věnována jedna kapitola. Tenkrát jsem ale ještě nevěděl, o jak důležitou věc se jedná.
O mnoho let později jsem začal přednášet na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni předmět Znalostí a informační management. V tomto předmětu studenty určíme základům knowledge managementu, tedy co jsou to znalosti, jak je lze předávat, měřit a řídit.
Potom přišla pandemie čínského viru, která obrátila svět vzhůru nohama. V přímém přenosu jsme mohli sledovat procesy získávání a šíření znalosti z epidemiologie a vakcinologie, které najednou byly doslova otázkou života a smrti. Velmi rychle se ukázalo, že toho nevíme mnoho, což v kombinaci s pocitem akutního ohrožení vytvořilo kotel plný emocí a stupidních rozhodnuti. V situaci, kdy nikdo nevěděl nic spolehlivě, volily jednotlivé země opatření na celé škále možnosti, od popírání, přes ignoranci, metodické promořovani až po absurdní izolaci a strategii “zero Covid”. A když konečně přišly první vakcíny a viděli jsme světlo na konci tunelu, objevili se antivaxeři.
Antivaxeři nebyli jen nevzdělaní hlupáci (dnes bychom je nazvali asi dezoláty), ale i vcelku normální a jinak rozumní lidé. Zarážející však byl velký počet mluvícího hlav z řad akademické obce. Tituly ověnčení profesoři se autoritativně vyjadřovali k věcem zcela mimo svůj obor a v televizních debatách obhajovali všelijaké kraviny.
Tou dobou jsem se zabýval různými modely a cykly knowledge managementu a napadlo mne, jak je doprčic možné, že vzdělaní a jinak uznávaní lidé z relativně dostupných a seriózně ověřených informaci vyvodí zcela chybné závěry. To v žádných KM modelech totiž nebylo - situací, kdy z dostupných informací vyvodíte úplné hovadiny se totiž doposud žádný teoretický znalostní model nezabýval.
Začal jsem se tedy zabývat myšlenkou, zda vedle znalostního managementu náhodou není potřeba ještě zkoumat neznalostní management, protože spousta lidi se zjevně pohybuje v prostoru, kde žádné znalosti nejsou. Když jsem pak náhodou shlédl video o Boenhofferově teorii stupidity, bylo rozhodnuto - bude ze mně stupidolog 🙂
You are not authorised to post comments.